Gruzínská realita pohledem skialpinistů...

přes celé koleno jsme zdraví a v pořádku. Tímto by vlastně celý článek o Gruzii mohl i končit. V tom prvním řádku je přeci to nejdůležitější, na co všechny maminky čekají. Alespoň ta moje.

Když jsem loni o Vánocích doma oznámila, že pravděpodobně pojedu v zimě do Gruzie na skialpy, naše už to ani nepřekvapilo. Babička klasickým „JáseztebeposeruBarbořico,“pochopila, že jediné, co mi může popřát, je: „Tak šťastnou cestu a vrať se nám v pořádku.“Vyslyšeno, vráceno. Ale hezky popořádku.

Bylo nás devatenáct. Už Karel Poláček měl zážitků s pěti kamarády nespočet a teď si představte téměř čtyřnásobek. Devatenáct dospěláků s vlastní hlavou, z různých měst, s jinými sny, s rozdílnou fyzičkou, ale se stejným cílem. Zažít dobrodružství a poznat kus gruzínského kraje na vlastní kůži. Vlastně na tulení kůži, protože naším nezbytným vybavením byly tulení pásy na skialpových lyžích. Do Kutaisi jsme se slítli ze čtyř, resp. pěti různých míst (Maďarsko, Německo, Japonsko, Itálie, Chropyně) jak švábi na pivo.

V gruzínském volném překladu jak švábi na čaču – tradiční gruzínskou pálenku, kterou jsme už třetí den (z jedenácti) nechtěli ani vidět, natož tak cítit.

Již přílet na Gruzínské letiště předznamenal, jak se bude celý výlet odvíjet. Pasová kontrola probíhala při běžné cestovatelské nervozitě. Přísný Gruzínec zkoumá pas, potom orazítkuje již hodně plnou stránku a podá vám pas zpět. Následně se usměje, sáhne do poličky, podá vám lahev vína a angličtinou s Gruzínským přízvukem řekne, „welcome in Georgia.“

Hledání ubytování nebyla pro tak početnou skupinu žádná legrace. Nemyslíme si, že naše nároky byly vysoké. Chtěli jsme být pohromadě, ideálně sami, aby v domě tekla teplá voda a fungovala wifi. Příjezd byl poněkud rozpačitý. Pohromadě jsme nebydleli. Jeden šestilůžák byl situován na zahradě vedle domu. Jelikož v něm bydlelo šest kluků, po dvou hodinách už tam bylo celkem zaprděno a po prvním dni si vysloužil přezdívku garáž či boudička. Sami jsme také nebydleli. Majitelé domu byli z Tbilisi, přijeli den před námi, aby vše připravili a celou dobu bydleli v prvním patře. Smutné na tom je to, že vlastně nic nepřipravili. Barák byl zmrzlý, teplá voda první tři dny netekla a wifi nefungovala. Tragikomickým závěrem byl fakt, že jsem byla pasována do role česko-ruské překladatelky, jelikož jsem na začátku kuňkla o tři ruská slovíčka víc, než všichni ostatní. Kdyby jen všichni věděli, že mluvím moravsko-slovensky…

        Vesnička Adiši

Víte, jak poznáte Gruzínce? Řídí auto bez nárazníku a namísto připoutání se dvakrát pomodlí

Naším cílem bylo loni nově otevřené lyžařské středisko Tetnuldi ležící asi 20 km od Mestie. Již samotná šestihodinová cesta do Mestie, vzdálená od letiště 215 km, ukázala, že pojem kilometráž a čas nebude přímo korespondovat s odhady v Čechách. Důležitou proměnnou je v Gruzii také kvalita vašeho auta, stav silnice (do Mestie vynález sněžného pluhu evidentně nedorazil) a ochota místňáků vyřešit situaci TEĎ a TADY.

Kdyby jen zlomená lyže…

…těch zážitků bylo mnohem víc. Né nadarmo se říká, že třetí den je kritický. Měl by se přejmenovat, prý třeba na saunový. Poznali jsme to na vlastní koleno, když pád v relativně malé rychlosti a nevypnutí lyže pro jednu nejmenovanou znamenal ukončení gruzínského lyžování... To ovšem neplatilo o účasti na hudebních večírcích...
Hudební večírky jsou kapitola sama o sobě. 

Představte si, že do desetitisícového zapadlého gruzínského města dorazí skupinka dvaceti Čechů, kteří mají kytaru, melodiku, hlasivky, peníze a nebojí se je použít. Natáčela si nás obsluha, hosté si na nás ukazovali prsty šeptajíce si: „To jsou oni, ti Češi, co tak hezky hrají.“ Teda doufáme, že si mumlali tohle.

Né vždy se vám v hospodě povede, že po druhé zahrané písničce přistane na stole litr čači a dva talíře s palačinkami jako pozornost podniku.

Stejně tak se vám né vždy přihodí, že vypijete víno v celé hospodě a poslední skleničku už pijete přímo z barelu.

To je ten večírek, kde jsme slavili, že Luky přežil lavinu.

To je ten večírek, kdy jsme omylem sebrali jednomu Gruzínci bundu a on jí potom hledal opilý autem po Mestii - naboural, a potom se nás celý týden snažil zbít.

To je ten večírek, kdy Vosák dostal facku od domorodce, protože tancoval s jedinou hezkou Gruzínkou v Mestii.

To je ten večírek, kdy Mára odjel na ubytko s policajtama, ale zapomněl něco v hospodě, a tak s nimi zase vrátil zpět na večírek.

To je ten večírek, kdy jsme při odchodu z baru šli za místními hlídkujícími policajty, abysme se s nimi lámanou moravštino-slovenštino-ruštinou s alkoholovým nádechem ptali, zda můžeme odjet na svou ubikaci, oni nám souhlasným kýváním hlavy popřáli šťastnou cestu a udělali doprovodnou eskortu až „domů.“ Po cestě Filip zvracel a přejeli jsme odbočku.

To je ten večírek, kdy jsme ráno nemohli najít klíče od jednoho auta a když jsme je konečně našli, tak jsme zjistili, že nemůžeme najít klíče od druhého auta.

To je ten večírek, kdy ráno přišla paní domácí a zeptala se, jestli nepostrádáme botu, prý se našla uprostřed vesnice. – bota byla Vendy.

To je ten večírek, ze kterého si nikdo nic nepamatuje…

Kromě všech těch materiálních komplikací, zraněného kolene a kocovin jsme poznali také nevyzpytatelnost vysokých hor. Nejednou nám Kavkaz ukázal, že příroda je mocnější než si možná spousta lidí myslí. To je ale také důvod, proč na všechny podobné výlety jezdím. Zprvu mě láká dobrodružství, nevšednost a výzva. Tím druhým a hlavním smyslem je ale návrat. Návrat z kopce, z hor, z letadla. Domů. Hory mi pomáhají připomenout si pokoru, která je tak často opomínána. Je to okamžik, kdy si uvědomíte, jakou hodnotu pro vás mají přátelé, se kterými daný okamžik sdílíte, a je vám v podstatě jedno, jak vysoko a daleko od domova jste.

Bára z Chropyně a Vosák

Tags

• movies